Malá biologie kompetencí

Kdyby kompetence byly zvíře, které by to bylo?

Před časem jsem se jako divák zúčastnil panelové diskuze na téma, které je vzhledem k probíhající reformě vzdělávání více než aktuální – „kompetence ve výuce“. Panelisté dostali na úvod netradiční úkol: „Osvětlete svou představu o kompetencích, jako kdyby to bylo zvíře.“

Nechci se zde zabývat jednotlivými příspěvky ani komentovat následnou diskuzi. Rád bych místo toho hru přijal a nabídl svou vlastní odpověď.
Zde je:

Kdyby kompetence byly zvíře, byl by to…

Přál bych si, aby na konci vzdělávacího procesu byl každý žák tak trochu jako lev:

• aby věděl, co umí, a byl na to hrdý;
• aby si byl zároveň vědom toho, co neumí, ale měl jistotu, že se to dokáže naučit;
• aby uměl řešit problémy a přicházel s novými kreativními nápady;
• aby se nedal odradit neúspěchy a vytrval v úsilí;
• aby chápal, že je součástí širší smečky (společenství) a dokázal s ostatními spolupracovat;
• aby uměl kriticky zhodnotit informace, které k němu směřují a zodpovědně se rozhodovat v zájmu sebe a všech.

Zkrátka aby byl „lvem svého života“ – sebejistou a samostatnou bytostí, která má svůj osud ve vlastních tlapách (rukou).

Myslím, že ať už vybereme lva, nebo (jako panelisté v diskuzi) jiné zvíře, dojdeme všichni nakonec k podobnému přání.

Jenomže žák do školy nepřichází jako lev, ale jako…

Lvíče, bytost nesporně roztomilá, leč výše zmíněné vlastnosti postrádající. Problém tedy není v cíli, kterého se snažíme dosáhnout, na tom se zřejmě všichni více méně shodneme, ale spočívá v cestě, po které se za tímto cílem chceme vydat. Otázkou tedy není „kam“, ale „kudy“. Jak pomoci žákům-lvíčatům, aby se z nich stali „lvi svého života“?

Cesta jednorožce a mravence

S jistým zjednodušením lze hovořit o dvou odlišných cestách, které jsou v současnosti učitelům nabízeny.

Zastánci první z nich říkají zhruba toto: Podívejme se na našeho lva, prozkoumejme a popišme jeho „lvovitost“. Pojďme určit, co znamená, že se někdo umí učit. Co přesně znamená, že myslí kriticky a že je tvořivý? Co znamená, že umí spolupracovat s ostatními? Nazvěme tyto soubory poznatků „kompetencemi“ a vyučujme je. Zapomeňme na matematiku, češtinu, přírodopis. Učení se učit, kreativita, kritické myšlení nebo odolnost – to jsou pravé a skutečné „předměty“, které mají tvořit obsah školního vzdělávání.

To vše zní logicky. Ukázalo se ale, že zas tak snadné to není. Poznatky z psychologie dokládají, že většiny důležitých kompetencí, jako například kritického myšlení nebo kreativity, nelze dosáhnout bez osvojení velkého množství znalostí a dovedností. Takové znalosti jsou vždy oborově vázané a nelze je vyučovat odděleně od předmětů – něco zcela jiného je například myslet kriticky v dějepise a něco jiného ve fyzice. Samozřejmě existují kompetence, které přesahují hranice jednotlivých předmětů, například kompetence ke spolupráci nebo kompetence k učení. I zde je ale přínos výuky bez oborového kontextu omezený.

Kognitivní psycholog Guy Claxton, jeden z tvůrců programu „building learning power“ (BLP – „budování schopnosti učit se“), v této souvislosti říká: „BLP funguje v kontextu tradičního učení v rámci předmětů během osvojování znalostí. … (Schopnost učit se) nelze získat přímo, ale pouze v rámci třídy, kde se učení odehrává.“

Držme se původního zvířecího zadání a nazvěme tuto první cestu „cestou jednorožce“.

Jednorožec je krásný a lákavý. Ale i když máme pro něco jméno a máme představu o tom, jak to vypadá, neznamená to, že to „něco“ ve skutečnosti existuje.

Pořád je tu ale náš lev a otázka cesty. Jaká alternativa se nabízí k „cestě jednorožce“? Můžeme ji nazvat „cestou mravence“:

Zastánci „cesty mravence“ si kladou jinou otázku: „Přispívá to, co se budou žáci učit na příští hodině, příští týden nebo příští měsíc, k tomu, aby se z nich stali lvi? Pokud ano, jak moc to přispívá? Je to cesta mravenčích krůčků – malých, oborově vázaných, konkrétních úkolů, jejichž postupné zvládnutí vede k něčemu, co můžeme v souhrnu abstraktně nazvat „kompetence“.

Mravenčí krůček lvíčete na cestě ke lvovi

Jeden příklad za všechny: Žák druhé třídy se má v hodině češtiny naučit, že se na začátku věty píše velké písmeno a na konci tečka. Položme si „mravenčí“ otázku: přispívá tato dovednost k jeho „lvovitosti“, nebo je to jenom pedantství, které jsme si vymysleli pro „komandování“ dětí?

Dilema pomůže rozřešit následující úvaha: Někdo chytrý kdysi řekl, že učení je neviditelné, protože probíhá v hlavách žáků. Úkolem učitele je učinit učení viditelným, prokazatelným. Znamená to hledat důkazy o učení. Velká písmena na začátku a tečky na konci vidíme – to jsou ty důkazy. Jaká je ona „neviditelná složka“ této dovednosti?

Je jí nesporně schopnost rozpoznat začátek a konec věty neboli pochopení toho, co věta vůbec je. Tato schopnost se nám dospělým lvům jeví jako samozřejmá a přirozená, ale dítě-lvíče přicházející do školy ji nemá. Chápání pojmu věty jako jednoho ze základních prvků psaného textu dítěti umožní plnohodnotný vstup do psané kultury, na které stojí naše civilizace – mravenčí krůček lvíčete na cestě ke lvovi.

Debata o kompetencích je nesporně přínosná a užitečná. Myslím, že je motivována především odporem k bezmyšlenkovitému „biflování“ nesourodých a oddělených faktů, které bohužel tvoří náplň značné části dnešní výuky. K tomuto odporu se připojuji. Avšak chceme-li vychovávat lvy namísto robotů, „cesta jednorožce“ podle mě k cíli nevede.

Jak říká současný přední odborník na vzdělávání Dylan Wiliam: „(Kompetence) ve skutečnosti poskytují způsob, jakým nahlížet na naše vzdělávací cíle a jak zajistit jejich šíři. Nejsou to ale dovednosti, které by bylo možné se naučit v jednom předmětu a použít v jiném (2018, s. 125).“ 

Pojďme se za naším lvem vydat mravenčí cestou.

Zdroj: Creating Schools our Children Need, LSI 2018