Až do hlav naprší a uschne

Každý z nás má svou žákovskou (či posluchačskou) zkušenost, ve které umí snadno najít mnoho konkrétních příkladů toho, jak mu některé informace při výuce unikly, například když si během výkladu vzpomněl na něco úplně jiného a přestal vnímat učitele.

Je to studnice situací, kdy jsme si se spolužáky vyměňovali vzkazy nebo vedli při hodině krátké (někdy i delší) rozhovory, vymýšleli různé vtípky, četli si, kreslili si pod lavicí nebo i na ni.

Učitelské věření

Přes všechny tyto důkazy našeho vlastního prožívání jako učitelé před tabulí doufáme, věříme a často se plně spoléháme na to, že žáci, kteří jsou nám ve třídě svěřeni, šlapou jako čerstvě namazaný stroj a nic z toho, co jsem namátkou jmenovala, nedělají.

Rozumí brilantně každému našemu slovu a jsou celých 45 minut přilepení k našim ústům, hltají se zaujetím načasované souvislosti a nic žádnému neunikne. Ani další hodinu. Ani tu hodinu po ní. Ani na odpoledce. Celý den, celý týden, celý školní rok. Prostě jedeme, chrlíme, vykládáme, vysvětlujeme a u toho se na ně tak nějak spoléháme a doufáme.

Až do hlav naprší a uschne…

Doufání, že nám žáci celou dobu naslouchají, nás zaslepuje. Nejsme na žáky napojeni. Jsme plně pohlceni vlastním výkladem a to, co se u toho děje v hlavách žáků, moc nezkoumáme.

Doufáme, že děti se všechno naučí samy nebo se to samo stane.

Když učitel neví, že žáci neví

Někteří jsme možná trošku podezíravější, nejsme si tak jisti dopadem našeho působení, a tak třeba na konci hodiny ověříme porozumění novému pojmu z výkladu otázkou. Vztyčí se pár rukou, zazní správná odpověď, takže zazáříme na stupínku. Aplaus a konfety!

Odcházíme z hodiny nadšení, jak vnímavá tahle třída je. A všude je samozřejmě chválíme! V téhle chiméře dokážeme žít léta. Pozornějším z nás pak ale přeci jen přijde zvláštní, jak je možné, když tomu všichni tak skvěle rozumí, že přistane dvěma třetinám třídy moc ošklivá známka při testu.

Musíš na ta vyjmenovaná slova víc myslet!

Někteří na to máme pohotovou odpověď. Profesionálně odhalíme žákům příčiny jejich neúspěchu: „Nedávali jste pozor!“ nebo v lepším případě: „Musíš se to do příště naučit!“ a „Musíš na ta vyjmenovaná slova víc myslet.“

V čem je problém?

Problém je, že jsme se domnívali, že „vyučování je říkání a učení se je slyšení”. Jak na to jinak? Pozorovat, ptát se a dozvídat se. Vědomě v každé hodině monitorovat, co se odehrává v hlavách žáků. Jaký dopad mají jednotlivé aktivity a metody? Jak žáci rozumí samotným kritériím úspěchu? Jak do hloubky a čemu přesně porozuměli?

Na základě toho pak přizpůsobujeme svůj další postup. Na konci hodiny zařadíme reflektivní otázky nebo si ověříme, co si žáci z hodiny odnášejí pomocí reflexe, nebo tzv. exitek (propustek). Míra a zacílení informací budou tak užitečné, jak se nám podaří si je naformulovat. Pomůže nám, když budeme přesně vědět, po čem pátráme.

Teprve pak, když máme nasbíraný dostatek důkazů o tom, že si žáci látku již osvojili, můžeme v konkrétním čase a prostoru zadat test, kterým jejich znalosti ověříme a ohodnotíme.

Společné učení

Probíráme výsledky testu s žáky. Diskutujeme s nimi. Žáci totiž nejsou čerstvě namazané stroje, ačkoli jinak mazaní určitě jsou! Teprve se učí učit a jak to tedy dělat, je přesně to, co jim můžeme parádně předvést sami na sobě, když spolu s nimi plánujeme, jak to zařídit, aby se to i cokoli jiného dobře naučili a už to pak nezapomněli.
Budujeme u toho vztah založený na partnerství ve společném učení. Je to totiž společná cesta k úspěchu, ne one man show.