Když je vám pět aneb proč je fantazie důležitá?

Když je vám pět let, je pro vás samozřejmostí, že váš dřevěný koník mluví a v každém druhém křoví se skrývá záškodník, kterého je třeba propíchnout mečem, co byl ještě před chvílí obyčejným klackem. Ve škole se ale stále ve většině předmětů na představivost moc nehraje. „Copak už jsi někdy viděl černého sněhuláka?“ „Proč se nedržíš osvědčeného postupu?“ „Tyhle nápady jsou úplně mimo realitu.“ 

Učím na druhém stupni základní školy a předkládám svoji zkušenost: 

Moji žáci ze začátku bývají nejvíc bezradní v situacích, kdy mají něco nového, svého, vytvořit, vymyslet, přidat. Jako by je najednou ovládla obava vydat se do krajiny fantazie, jako by se s věkem ztratila zvědavost, jako by cestou někde odložili touhu podívat se za roh, jako by zapomněli na kouzlo pokušení pustit se na tenký led. 

Jsem přesvědčena, že stojí za to schopnost „dívat se jinak“ podporovat, rozvíjet a v některých případech alespoň nezašlapávat. Je cenné s žáky prozkoumávat, proč je fantazie důležitá, kde a k čemu nám může být užitečná. Děti zprvu říkají, že fantazii potřebuje spisovatel či jiný umělec. Ale pak se dostaneme k tomu, že i truhlář, kosmetička, kadeřnice nebo cukrář se bez ní vlastně také neobejdou. Když se učiteli podaří vytvořit atmosféru, ve které žák odhodí přirozenou obavu z reakce pedagoga a spolužáků na své nápady, dostaví se obvykle čistá tvůrčí radost.  

Jedna z cest, kterými na to jdu, vypadá takto: Převtělte se do předmětu, který hraje ve vašem ránu nějakou roli, a napište jeho deníkový záznam.   

Možná si někdo pomyslí: „Copak v češtině, tady je to s fantazií při psaní jasné. Ale psaní v odborných předmětech?“ Pravda, tam obvykle učíme žáky dělat si poznámky či výpisky. Já navrhuji přidat ještě další formu psaní, kdy z něj uděláme příležitost k propojení informací a poznatků s žákovým vlastním přemýšlením.

Mnohokrát jsem si ověřila, že žáci, kteří úkol takového typu dostanou, jsou jím zaujatí a pustí se do formulací a hledání souvislostí, jaké někdy překvapí nejen mě, ale i je samotné. Zároveň je třeba podotknout, že nic se nerodí lehce, a tak i dovednost udělat psaní nástrojem přemýšlení chce trpělivost a trénink.

Takto jsme začínali:

A toto je o pár měsíců později:

Příležitost vyjádřit se písemně vyhovuje řadě různých typů žáků – introvertům, těm, kteří potřebují na odpovědi víc času, těm, co si rádi své formulace vycizelují, těm, co ve víru informací a myšlenek hledají ty pravé, těm, co nejprve mluví, pak teprve myslí, těm… Mám za to, že pro mnohé z nich je psaní bezpečné, dává jim prostor vyjádřit, co by možná jinak zůstalo neobjevené. Následné společné představování vzniklých textů nebo jejich částí obvykle vzbuzuje ve třídě zvědavost na názory ostatních a pomáhá poznávat svět i těch spolužáků, kteří stojí z nejrůznějších důvodů třeba trochu na okraji.

Jako důkaz toho, co psaní umí, jsem vybrala jednu stranu práce žáka 6. ročníku s diagnostikovaným ADHD, který při vyučování necítí potřebu komunikovat.

Z výše uvedeného je asi jasné, že jsem zastánkyní psaní označovaného také výrazem pisatelství. Jeho prostřednictvím žáci zanechávají stopy svého přemýšlení o světě, mohou se k textům vracet a sledovat, jak se měnilo, jaký pokrok udělali v učení a v chápání nejrůznějších jevů.

Mají před sebou svou cestu vzděláváním jako na dlani a věřte mi, že je fakt zajímá, kudy šli, kde se zastavili, kolika serpentinami prokličkovali. V otázce zvyšování vnitřní motivace žáků k učení si na pisatelství vždycky vsadím. Považuji ho za podstatnou a nenahraditelnou cestu, jak rozvíjet myšlení dětí a jak jim umožnit se ještě lépe učit a orientovat se v životě.

Jestli vás tenhle text zaujal, můžete s námi prozkoumat:

• jak inovovat výuku, aby byla pro žáky i učitele tvořivější,
• jak postupně žáky pro takovou výuku získávat, aby nebyla jen efektní, ale hlavně efektivní,
• jak vybrat tu správnou metodu, aby vedla k cíli učení,
• jak plánovat výuku, aby měla dopad na většinu dětí ve třídě,
• jak se s kolegy podporovat, abychom se na cestě změn necítili osamělí.

A to na JOBím metodickém kurzu. Jste srdečně zváni.

Dagmar Burdová – lektorka Metodického kurzu.