Jak z nory ven |

Odkud se bere naše sebevědomí a chuť se učit nové věci?

Je to takový složitý koktejl událostí, který si mícháme v době, kdy ještě ani nechodíme do školy. Je to velmi vzácná esence našeho chování, která vznikala každou naší drobnou aktivitou, kdy jsme si sami se sebou udělali dobrou zkušenost.

Do něčeho nového jsme šli a ono se nám to povedlo. Vyšlo to. Naučili jsme se chodit. Naučili jsme se říkat první slova. Naučili jsme se usnout bez maminky. Sami se obléknout. Naučili jsme se uzel. Provléknout nit uchem jehly. Naučili jsme se, že když něco zkoušíme nově, jsme zprvu neúspěšní, ale nakonec se na ten kopec taky vyšplháme a dokážeme to. A naše úspěchy byly oceněny – úsměvem, slovy.

Růstové myšlení

Pokud byla v dané oblasti naše zkušenost se sebou často pozitivní a s kladnou odezvou v okolí, získali jsme důvěru ve vlastní sílu, věříme sami v sebe. Nějak uvnitř sebe víme, že to nakonec zvládneme. Nebojíme se vlastního selhání.

Pokud si však se sebou nevytvoříme dost dobrých zkušeností, věci (ač je zkoušíme) se spíš nedaří než daří. Zpětná vazba okolí nás v tom ještě utvrzuje (ty seš nemehlo, ty na to radši už nesahej), naše chuť zkoumat nové nebude tak vysoká, protože uvnitř tušíme, jak to asi dopadne.

To nás pak od učení odrazuje, bojíme se jít do nejistoty a opouštět naši bezpečnou komfortní zónu, což je nora, která umí být časem větší a tmavší, z níž se pak leze čím dál hůř.

Žáci s tímto nastavením se bojí nové látky, dopředu už ví, že to je moc těžké a že to nezvládnou, bojí se říct, když něčemu nerozumí, obávají se neúspěchu sami před sebou i před třídou. Tohle prostě nechcete zažívat znovu a znovu.

Jak tedy na to ve třídě?

Jak děti vytáhnout z nory ven? Jak podporovat růstové nastavení mysli a chuť zkoušet a chybovat? Nezbývá než se poučit z našich prvních krůčků a vytvořit podobný koktejl popsaný na začátku.

Zde je pro vás připraveno několik tipů:

Nastavte úvodní laťku v hodině vždy tak, aby ji zvládl úplně každý a udělal si hned v úvodu se sebou dobrou zkušenost – „Tohle zvládnu, to přece není vůbec těžké!“
Když bude někdo odpovídat na otázku, musí mít jistotu, že nebude zesměšněn. Bezpečné prostředí je základ. Když neví, nevadí, ale vadí, když ho v tom tak necháme. Pomůže, když může žák nakonec správnou odpověď po někom zopakovat.
Pokládejte otevřené otázky a doptávejte se se zájmem „Proč si myslíš, že je součet právě 28?“, nebo dokonce „Nad čím teď přemýšlíš?“ (To má totiž také mnoho legitimních důvodů: „Neposlouchal jsem, už chvíli nerozumím, chyběl jsem, …“)

„Nevíme“ jako třídní norma

Vytvářejte prostředí, kde je zmatek/neporozumění úplně normální a nevědět je běžný stav. Ale oceňovaná cesta z něj je ta přes zkoušení, pokusy, trénink, nikoli únik do nory. Oceňujte proto takové chování žáků, při kterém hledají aktivně cestu a opouštějí komfortní zónu. Všechny otázky dětí jsou vítány.

Když někoho vyvoláte a on neví, zařiďte to tak, aby to nakonec byl on, kdo odpověď řekne.

Tato drobná rehabilitace před třídou je právě tou přísadou do koktejlu, kterou mu dopřejete větší víru ve vlastní schopnosti a on časem nebude mít důvod se nepřihlásit, i když si odpovědí není jistý.

Buďme v tom s nimi

S žáky můžete růst společně. Vytvořte si společný set tvrzení, která nám/dětem v hlavě brání jít dál: „Zase to bude špatně!“ „Jsem hloupý.“ „Učitel mě nemá rád.“ A každý sám nebo jako třída k tomu vytvořte sadu nových tvrzení, která mysl otevírají růstu: „To bylo minule – teď to je o něčem jiném.“ „Co bylo, to bylo – teď se to naučím.“ „Učitel se minule zlobil, protože jsem podváděl.“

Do koktejlu patří ještě jedna věc, bez které to nebude fungovat. Ve třídě totiž stojíme s vlastní vírou v sebe sama také my, učitelé. A je to právě i naše sebevědomí, které ovlivňuje růstové nastavení mysli žáků. Bojíme se před žáky říct, že něco nevíme? Že jsme něco popletli? Nesplnili? Jak to máme sami se sebou? Z nory se toho o odvaze moc vykládat nedá. Z výzkumů navíc vyplývá, že právě víra učitelů ve vlastní účinnost má největší vliv na úspěch jejich žáků.

Buďme proto ve třídě součástí zkoumajícího společenství. Buďme v tom s nimi. Ne nad nimi nebo stranou od nich.

Kudy do toho dál?

Hledejme poctivě u každého žáka jeho místo nejbližšího rozvoje.
Sbírejme veškeré návrhy a oceňujme je.
Nehodnoťme žáka, ale zabývejme se přemýšlením nad jeho přemýšlením.
Chybu ve třídě musíme žít, zkoumat její původ. Musí být zřejmé, že se zajímáme o to, co se děje uvnitř hlav. Plakáty po třídě ve stylu „chyba je kámoš“ toto nezařídí.
Plánujme cíle a kritéria s dětmi. Jak a podle čeho je správně odhadovat? Na našem kurzu formativního přístupu se těmito tématy zabýváme do hloubky.

Tak si pojďte pootevřít vrátka…