Tři klíče k lepšímu školství

S Petrem Vojtěchem jsem se poprvé setkala na Kuksu, kde se konala pobytová část JOBího Metodickém kurzu.

Petr se mi zapsal do paměti nejen svou výraznou osobností, ale zaujalo mě, že o souvislostech kurzu uvažoval hned ze tří hledisek.
Zaprvé jako učitel v rámci svého dalšího vzdělávání, dále jako ředitel střední školy, která dlouhodobě usiluje o změny na půdě své školy, a třetí hledisko souvisí s koordinací aktivit rozvíjejících spolupráci učitelů na úrovni kraje.

Mgr. et Mgr. Petr Vojtěch působí již 13 let v pozici ředitele Střední školy informatiky a služeb ve Dvoře Králové nad Labem, s JOBem dlouhodobě spolupracuje a nás velmi těší, že nám poskytl odpovědi na čtyři otázky.

1. Co Tě jako učitele a ředitele školy vedlo k dlouhodobému vzdělávání v oblasti metod aktivního učení a mentoringu?

K celoživotnímu vzdělávání mě vede dlouholetá zkušenost zejména v pozici ředitele. Jsem přesvědčen, že ředitel musí být hlavně pedagogický lídr, musí se sám vzdělávat a vidět učitelům do karet.

Už dlouhou dobu se zajímám o inovativní postupy ve školství a shodou okolností jsem se díky projektu kraje dostal do Finska. Zajímalo mě, jak jejich školství funguje. Ale nakonec jsem zjistil, že rozdíl mezi námi a Finskem je v tom, že učitelé spolu více komunikují.

Tajemství finského školství – komunikace, sdílení zkušeností a spolupráce.

Nositelem změny musí být ředitel, jinak to fungovat nebude. Proto jsem po návratu z cest po Finsku hledal někoho, kdo by mi pomohl změny realizovat. Tím začala naše spolupráce s JOBem.

Přihlásil jsem se na Metodický kurz JOBu, kde jsem si vyzkoušel celou řadu metod aktivního učení a zažil situace z pozice žáka i učitele. Je pro mě obzvlášť důležité, abych se dokázal vžít do role učitele. Když po učitelích něco jako ředitel chci, tak si tím chci nejprve sám projít. Na podzim se ještě chystám na mentorský kurz.

Jako ředitel jsem úplně přetočil svoje priority, hlavní je pro mě vzdělávací proces. Základem je si přiznat, že hlavní jsou žáci a učitelé, a těm se musím věnovat. Papíry počkají.

Spojilo se více věcí najednou. Byli jsme ve Finsku, já jsem přemýšlel jak dál a JOB máme za kopcem. Takhle to mělo být. A během krátké doby jsme ušli pozoruhodný kus cesty.

Na podzim se ještě chystám s JOBem na kurz mentorských dovedností.

2. Jaké kroky následovaly po Tvém dlouhodobém vzdělávání? Jaká byla další cesta na úrovni školy?

Metodický kurz byl pro mě nakopnutím k širší spolupráci u nás ve škole. Vznikla skupinka pedagogických lídrů a většina učitelů už prošla úvodním školením o formativním hodnocení a metodách aktivního učení. Jde o to, aby učitelé postupně ztratili ostych a přemýšleli jinak.

Nastavili jsme si systém vzájemných hospitací, což bylo pro učitele zezačátku nezvyklé. Chodíme se dívat do hodin kolegů a je vidět, že každý si našel svoji cestu, která může být pro ostatní kolegy inspirativní.

Chodíme si na vzájemné hospitace, a tím proces vzájemného učení nastartoval.

Teď už hospitace probíhají samospádem. Každý týden se dostanu minimálně na jednu hospitaci a učitelé mě často sami do výuky zvou, což je super.

3. Jaké změny se ve škole udály? Jaký dopad tyto změny měly (mají) na učitele a na studenty?

Změny jsou už teď pozorovatelné ve výuce. Vidím nové metody, hodina je díky nim zajímavá, žáci pracují ve skupinách, jsou zcela zapojení.

Když teď přijdu do většiny hodin, tak se nebudu nudit. Pracovat budou spíš žáci a učitele uvidím někde v pozadí.

Dopady na žáky nebudou tak rychle pozorovatelné a měřitelné, to budeme muset tak dva roky počkat. Ale po hospitacích se žáků ptám, jestli je to bavilo, co se naučili a co se jim líbilo.

Podstatou veškerého našeho snažení je souboj o pozitivní motivaci žáků. Na školu přicházejí žáci z různých škol a na různých úrovních. Chceme jim umožnit, aby si přišli na to, že vzdělávání je důležité hlavně pro ně a že je to celoživotní nikdy nekončící proces.

4. Co si slibujete od další spolupráce se školami v Královéhradeckém kraji? Jak tato spolupráce vypadala (vypadá)? Jak předpokládáte, že bude spolupráce pokračovat?

Jako škola máme nějaké know-how, ale i když ve školství pociťuji konkurenční prostředí, tak nám jde hlavně o spolupráci. Řekli jsme si, pojďme na to jinak. To, co my umíme, nabídněme ostatním školám.

To, co školy potřebují, je vzájemné sdílení a podpora. Věřím, že i ostatní školy dělají něco zajímavého, i od nich se můžeme poučit.

Proto jsme uspořádali první ukázkový den se čtyřmi ukázkovými hodinami pro školy z okolí. A budou následovat další. Tyto ukázkové dny jsou hlavně motivační. Po nich následuje další vzdělávání pedagogů, to je naprosto klíčové.

Nebyly bychom tam, kde jsme, kdyby učitelé neprošli vzděláváním a hlavně kdyby jím neprošel ředitel. Oklikou se opět vracím ke svému poznání, že ředitel musí jít příkladem a musí si to vyzkoušet na sobě. Jinak to nebude fungovat.

Velkou dávku podpory získáváme z Královéhradeckého kraje. Díky kraji a paní náměstkyni jsme už ušli velký kus cesty. Poprvé za dlouhé roky vidím, že spolupráce na úrovni kraje funguje.